Meditace č.10 – stránka programu
Jakým způsobem si házím klacky pod nohy?
Nerespektuji potřeby těla na kvalitní a pravidelný spánek – ponocuji a dlouho do večera nebo do noci se honím za zábavou na internetu.
Sklouzávám ke špatným stravovacím návykům, ale i kouření tabáku či marihuany – v dětství a mládí mi byly často dobrůtky odepírány, stejně tak, jako bylo zakázené kouřit a hulit, takže teď když si jako dospělý můžu dopřávat co chci, stále mám potřebu si to kompenzovat a to i když vím, že to mé aktuální situaci škodí.
Stagnuji a prokrastinuji při dokončování svého podnikatelského záměru – bojím se, že se pracovními závazky plynoucímy z mého podnikání připravím o časovou svobodu a status „nic nemusím“ – nemusím nic dělat, nikam vstávat a chodit někam do práce což je to, co mě vždy frustrovalo úplně nejvíc, že jsem se musel každý pravoní den zodpovídat za to kde jsem a co dělám už od střední školy.
To stejné mě chrání i před platebními povinnostmi vůči státu plynoucími z výdělečné činnosti. Nechce se mi platit za mou existenci státu a dokud se neuzdravím a nezačnu podnikat na hlavní činnost, tak nemusím.
Jsem uzavřený před partnerským vztahem a před ženami obecně – bojím se seznamovat a zvát někoho na rande, abych se náhodou nezamiloval, protože mám strach, že by mě vztah příliš ubíral z mé osobní svobody a také by mi překážel v dosahování mých kariérních cílů.
Dokud jsem invalidně nemocný, tak je to i moje alibi před otázkou proč nikoho nemám, proč jsem sám. Protože je jednoduché říct, že takhle nemocný se nedá ani randit, natož fungovat ve vztahu. Jako zdraví už bych byl divnej, že nikoho nemám, že si nikoho nemůžu najít, nebo že mě nikdo nechce a tak dokud jsem nemocný, tak jako by to bylo společensky, ale i pro mě přijatelnější a logicky odůvodnitelné, že jsem sám.